dauma

Jeden z nejšťastnějších okamžiků v životě je, když najdete odvahu nechat odejít to, co nemůžeme změnit. Ani nevím, jak mám začít psát o něčem, čeho mám plnou duši už od dětství. Nemám uspořádané myšlenky. Motají se mně v hlavě společně s bolestí i radostí v duši. Jako na houpačce. Na FB mně přišlo výše uvedené moudro. Hluboce mě to zasáhlo. Rozplakala jsem se. Od útlého dětství jsem byla uzavřená. Hrála jsem si s dětmi na ulici, ale nejraději jsem byla sama. Hodně jsem sedávala na širokých schodech,pozorovala oblohu, vlaštovky, poslouchala déšť. Promlouvala jsem si sama se sebou nebo jsem hleděla "do blba". Bylo mně dobře. O hodně později jsem si uvědomila, že to vlasně byla meditace. Klid v duši. Mým nejlepším parťákem byl můj milovaný děda. Seděli jsme spolu na lavičce na dvoře, drželi jsme se za ruku nebo jsem dala hlavu na jeho klín a mlčeli jsme. Byli jsme spolu spojeni dušemi a rozumněli si i bez řeči. Vycítili jsme vzájemně, co koho trápí i z čeho se radujeme. Měli jsm