dauma

Asi v prvním týdnu v dubnu jsme Jonáškem šli po velké louce, která se táhne až do jedné vesnice. Země byla samý kopeček a kopců od krtků. Myslím, že to musela být celá armáda krtečků. Viděli jste někdo krtka v práci ? Já jsem jej viděla poprvé, když jsem byla v předškolním věku. Opracovával pampelišku u silnice pod obrubníkem chodníku. Vypadalo to jako z pohádek o krtečkovi . Vyletěla hlína a pak se do poloviny tělíčka vztyčil nad kopečkem. Ryl ohromně rychle. Byl to pro mě velký zážitek. Krtečky mám ráda, i když máme dvůr na faře samý krtičinec. A ta hlína, co vyhází z půdy je pěkně sypká a přihazuji ji na záhon k zelenině a kytičkám. Jonášek očmuchal a následně přešel ty kopce ( byly opravdu velké a široké) a vypadal jak čuňátko. Najednou k nám přiběhl velký vlčák a začal očuchávat Jonáška. Jonášek nic nenamítal. Podívala jsem se pejskovi na bříško a zjistila, že jde o fenku. Rozhlížela jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Až po chvíli se objevila postava v červeném kabátku a volala, ž

Předminulý víkend jsme byli v Brně a tam vám všechno kvetlo U nás na východě nic . V neděli jsme šli navštívit babičku brněnskou do Domova a vzali jsme ji na vozíčku do přilehlého parku. Domov udržuje svůj park velice pečlivě, kvetla spousta cibulovin, japonské třešně a keře byly ozeleněné tou žlutovo- zelenkavou svěží barvou. Ve velkém jezírku, obloženém balvany , kameny i kamínky a trávami plavali kaprovité ryby. Celé jezírko bylo oploceno a přístup úplně k vodě byl vybetonován a opatřen zábradlím. Byl tím přizpůsoben i pro nemocné na vozíčkách. Jonášek se nahnul z můstku, že se napije a šup do vody. Rychle jsem zatáhla vodítkem a namočil si jen zadní část těla. A hned se naklonil znovu, ale dával si velký pozor. Do domova můžou pejsci až na pokoje. Koho jsme potkali s pacientů, tak se všichni rozzářili a Jonáška hladili. Jonášek byl také z toho v sedmém nebi. Bohužel jsem si nevzala ani mobil ani foťák! Když se řeklo " jdeme za babičkou" vyskočila jsem, rychle natáhla sak

Nedávno jsem vám dala několik tipů na knihy z Knižního klubu. Mezi nimi byla i kniha Francouzky zrají jako víno . Četla jsem předchozí knihy o životním stylu Francouzek ( včetně receptů ) od spisovatelky Mireille Guilianové, které se mi velmi líbily, a proto jsem si koupila i výše uvedenou knihu. V této knize se věnuje dámám po padesátce až do sta a prozrazuje tajemství, jak neztratit šarm. Je zajímavé, že velká většina žen ve Francii ještě nepropadla hysteriím ze stárnutí a nepodléhají vlně botulinových injekcí ( botulin je jedovatý ) a plastických operacím k odstranění vrásek, přijímají stáří jako velkou výzvu k přírodní péči o sebe samu. Volí potraviny, které prospívají pleti, hodně chodí rychle, jezdí rády na kole ( nerady sportují a nechodí do posiloven ), dbají na správné držení těla, oblékají se stylově, ale ne draze, potrpí si ale na pěkné a tedy dražší kabelky, boty a spodní prádlo ( to nejvíce) než ostatní oblečení. Tato kniha je vlastně shrnutím toho, o čem psala v předešlýc

p Každé ráno vstanu, jen se za manželem zaklapnou dveře, abych mu nepřekážela, provedu očistu těla a uvařím si kávu. Dokonce i rádio si pustím potichu, abych ho nerušila. Jonášek se pod peřinou ani nehne, má ještě půlnoc. Podívám se na došlou poštu a jdu odnést hrníček od kávy do dřezu, a to je pro Jonáška signál, že má vstávat. Protáhne se a přiběhne s vrtícím ocáskem a hned spustí knikot. V ulici od začátku roku hárá už čtvrtá fenka. Plete se mi od nohy, obchází mě dokola a neustále kviká a zvyšuje hlas. Moje nervy jsou za tento týden díky jeho chování nadranc. Když mu chci nasadit obojek, točí se jak kača v čepici, je to fuška chytit mu vůbec hlavičku. Trefit se do dírky obojku je pro mě normálně těžké, ale když tak vyvádí, nemám žádnou šanci dírku najít. A v tom je zakopaný pes. Při boji s roztouženým Jonáškem mu pořád něco přikazuji, zakazuji a zvyšuji hlas. Jsem už zpocená jak myš. Pak ho chňapnu a letím ven. A zapomenu klíče v zámku zevnitř a zabouchnu dveře. A v tu chvíli vím,

Omlouvám se, zapomněla jsem v tipech na knihy ještě jednu, určenou pro tvořilky z papíru : Já jsem taková matla patla, něco tak složitého bych vůbec nesvedla. To spíš moje šestiletá vnučka. Ale určitě některá z vás čeká na nové nápady, co vše se dá vyrobit z papíru. Prozradím vám jednu fintu, kterou praktikuji já. Když se mi něco líbí, třeba nějaký návod na výrobu něčeho a kniha není v knihovně a nechci si ji kupovat, když se mi líbí třeba jen nějaký návod z ní, jdu do obchodu a návod si ofotím mobilem . Přeji vám krásné jaro dáša

Minulý víkendmi přišel katalog knih z knižního klubu. Tentokrát jsem tam objevila knihy, které mě zaujaly. Většinou totiž knihy v klubu vycházejí se zpožděním i půl roku po té, co už jsou na pultech obchodů s knihami. A můžete si ji vypůjčit už v knihovně. Vybrala jsem knihy, které již znám nebo kterými bych chtěla podarovat děti, anebo ty, které bych si chtěla přečíst sama. Františka Nepila miluji. Velice laskavé příběhy. Nejen pro děti. Opravdu kásné dětské počteníčko. O E. Petiškovi a R. Dahlovi se nemusím vyjadřovat. Naše vnoučata jejich knihy milují. Přitažlivé a humorné čtení : O Francouzkách od této spisovatelky jsem četla několik báječných knih. Jde o pohled Francouzky na život Francouzek, které si umí vzít z každého okamžiku života to nejlepší. Klasika : následující knihy patří mezi mé oblíbené Novou knihu Murakamiho si také určitě přečtu. Nastíněný obsah mě velice láká. A mám jeho knihy ráda. Tři knihy ruských klasiků určitě znáte. Pro milovnice románů dle skutečnosti : O síl