dauma

Milí zlatí, objednala jsem si dřevo na topení - kulatinu... přijel obrovský tirák s obrovskými kládami a složil je v sadu v místě, kde ještě nemáme zasázené keře místo oplocení. Je toho 27 kubíků. Koukali jsme na to a v hlavě nám vířilo, kolik let to budeme zpracovávat. Mysleli jsme si, že to budou metrová polena, a ejhle KLÁDY ! Ovšem jsme rádi, ba přímo nadšeni, že máme dřevo na topení. A majitel pily byl senzační. Můj manžel neustále buď seká trávu ( červen byl deštivý a tráva rostla jako divá). ALE 2X trucovala sekačka. Protože jsou prázdniny, tak oprava trvala 3 týdny. Mezitím manžel sekal ruční motorovou sekačkou.Měl obrovskou modřinu na zádech. Pak jsme se slávou přivezli opravenou sekačku a hned při prvním sekání se urvalo lanko na ovládání. Manžel ho již jednou vyměňoval, ale musí se rozebrat sekačka a trvá to celý den, tak jela do opravny. Místo kosení tedy řezal dřevo. No a co se nestalo - pila pracovala, jen když se jí zachtělo.Neustále ji rozebíral, spravoval a hlavně

Dům,ve kterém bydlíme ve městě, je v krásné zahradní čtvrti. Z okna vidím velkou louku, kam chodím na procházku s Jonáškem. Mám velké obavy, že po třicetiletech života ve slepé ulici, kde je klid a do 30 m od louky a lesa, brzy skončí. Bude se tam stavět sídliště s obytnými domy. Když jsme se tam přistěhovali, v celé ulici bydleli mladí lidé s malými dětmi. Jsme prostě pořád v přírodě. Byla to pohoda - děti si hrály před domy i na silnici, protože k nám jezdili vlastně jen ti, kteří zde bydleli. Kolikrát děti zapomněly hračky venku nebo trojkolku na silnici, nikdy se nic neztratilo. Žily jsme si tam pospolitě a báječně my matky na mateřské. A je tady báječně i teď, akorát mladými rodiči jsou děti, které jsme vlastně společně vychovali ( a všichni jsme zůstali, jak my, tak i děti, přáteli, i když mnoho našich dětí bydlí ve světě. Společně stále slavíme narozeniny a také se radujeme z úspěchů svých dětí. Které z dětí přijede domů, vždy radostně běží pozdravit své tehdejší tety a strejdy.

Už měsíc suším bylinky, kde se dá. Manželovi vadí, že se nemůže zajet otáčivou vysokou židlí ke zdi, kde máme poličky na byliny a koření. K poličce a k háčkům na chňapky a zástěru ( kterou používám jen při vaření džemů a při vánočním pečení ) jsou přivázány svazky bylin na sušení. Když jsem pověsila levandule i na menší obrázky, tak mi řekl, jestli to už vážně nepřeháním. Já si myslím,že za těch 30 let si už mohl zvyknout. Ale ne, každý rok to mám na talíři. Suším majoránku ( tu na tácech, protože ji často stříhám, aby nezačala kvést ), bazalku, oregano, mátu, saturejku, rozmarýnu, meduňku,yzop, libeček, tymián, mateřídoušku a šalvěj. A teď nějaké foto, jak jinak - z mobilu. Přeji pohodové dny. P.S. Musím vám popřát teď před fotkami, protože mi pak při uložení skáče věta nahoru vedle posledního obrázku. Poradí mi, prosím, někdo, jak můžu psát i mezi obrázky a pak ještě pod poslední obrázek ? Děkuji předem. Bílá levandule Každou jedlou bylinku přejedu prsty "

O minulém víkendu jsme se byli podívat na Letecký rej. Kromě malých letadel, větroňů a rogal, starých strojů, aut a motorek, které byly renovovány a jsou v chodu,přiletěl i velký vrtulník a také zde byly modely letadel. Pro návštěvníky bylo uspořádáno mnoho vyhlídkových letů. Některé modely letadel byly tak velké, že když byly ve vzduchu, tak vypadaly jako malá opravdová letadla.Jeden velký model letadla měl otevírací dvířka, vnitřní vybavení pro čtyři osoby. V letadle seděly asi 25cm velké figurínky - dámy v krásných šatech. Bylo strašné vedro, ještě k tomu pravé poledne, slunce stálo nad hlavou, přeto jsem si obešla dost velké množství letadel,rogal a modelů a fotila mobilem. Některá letadla i rogala byla výtvorem majitelů. Dost strašidelně vypadaly dráty, hadičky a malé motory, upevněné na letadle zvenčí těsně u vrtule. Letadýlka ruční výroby byla tak křehká,že by mě do té skořepinky ani za milion korun nikdo nedostal. Rogala mi také připadala nebezpečná, nevěděla jsem,že většinou e

Koupila jsem si Xenofobního průvodce ČEŠI Hned jsem ho přečetla a mnoho věcí mě zaujalo, jak jsou pravdivé a setkáváme se s nimi skoro na každém kroku. Namátkový výběr : Země beze jména - název své vlasti můžeme vyjádřit pouze pomocí                                 přídavného jména, podstatné jméno chybí.                                 Jsme republika česká Nevrlí a naštvaní   - zatímco příslušníci jiných národů potřebují                                 k nevrlosti velmi pádný a vážný důvod, Češi                                 nepotřebují žádný                                 Obyvatelé Česka jsou naštvaní; nestačí, že                                 nikdo není opravdu chudý                                 Oni totiž nejsou dost bohatí Zdráhavost být soběstačný - jsou přesvědčení, že mají kolem sebe                                  instituce, které to za ně udělají lépe                                 Vše je podle nich záležitostí zaměstnavatelů, odborů                                

bych chtěla být naším pejskem Jonáškem. Jsou mu 4 roky a vybrali jsme si ho v útulku. Předtím jsme měli pejska taky z útulku, jmenoval se Riki. Když odešel, byla to pro celou rodinu velká bolest. Dlouho se mi zdálo, že jsem jej zahlédla a v noci jsem překračovala u postele místo, kde poslední měsíce spal, protože už nevyskočil na postel. Měl těžce nemocné srdíčko a tři roky jsme jej nosili do schodů v náručí. Jinak byl stále veselý. Bylo mu 13 let, když umřel v roce 2003.. Zařekla jsem se, že už žádného pejska nechci. Počátkem roku 2006 se mi zdál sen, že mi přišel balík a v něm byl Rikinek. Probudila jsem se ubrečená a řekla jsem hned dceři, že až přijde ze školy, tak zajedeme do útulku. Cítila jsem to jako poselství od Rikinka, že nastal čas k ukončení truchlení a k pořízení nového pejska. Chtěla jsem pejska, nejlépe zlatého a veselého. Přišly jsme do útulku a vedoucí nám vesele oznámila, že máme šťěstí, protože už dlouho neměli malá štěňata a tento den přivezli čtyři - 3 fenky a j

Asi před dvěma týdny jsme byli na vernisáži dcery mojí kamarádky. Mám jen pár foto z mobilu, sama jsem zvědavá, jak vyšly, protože vernisáž se konala v noci.Umělkyně našla inspiraci v polární záři na Islandu. Ve tmě jsou matně vidět postavy na chůdách - výška 2,75 m.  Byla krásná noc a vínečko bylo dobré. Líbil se mi nápad i provedení a také jsem byla ráda, že jsme se spolu viděly.  Krásné prázdniny a dovolenou. Mějte se moc hezky. 

Bez bylinek si Italové nedokážou kuchyni představit. V Toskánsku rostou všechny druhy bylin divoce ( trhala jsem je hned na louce u usedlosti kde jsme bydleli (( i divoký česnek )), a hned jsem je sušila).Divoké jsou armatičnější. Ve městech bylinky Italové pěstují i v malinkých květináčkách na balkonech nebo zvenku na parapetech oken spolu s muškáty. Vždy je tam bazalka, šalvěj a rozmarýn, aby byly čerstvé po ruce. Italové hodně používají : Petržel - tu používají snad vždy, k rybám, zelenině, k salátům, k houbám, do polévek a vnitřností Bazalka - na pizzu, bruschettu ( brusketa - my jsme si mysleli, že se to čte brusčeta, poučili nás ) do rajské omáčky, salátu a na křupavý opečený chlebíček pokapaný olivovým olejem Rozmarýn - hodí se k pečeni, rybám, do sladkých jídel Šalvěj - na pečené pokrmy, ryby a maso, zvěřinu, smažené šalvějové listy ( ještě jsem je neochutnala )

Mezi nejdůležitější provensálské bylinky patří : Tymián - je králem provensálských bylinek, má sladkou a přitom intezivní chuť a vůni. Hodí se k zelenině, masu, rybám a do omáček Rozmarýna - má intezivní pryskyřičné aroma hodí se k jehněčímu,rybám a na pečené brambory, dávám ji i při grilování na maso a pár větviček hodím do žhavého popela Saturejka - hodí se do jídel s fazolemi, na grilované maso V Provenci se jí říká oslí pepř Majoránka - tu asi používá každý, např. do bamboračky nebo bramboráků,do karbenátků má intezivní vůni jako tymián, ale je jemnější a sladší Oregano - u nás se více říká dobromysl, je to vlastně divoká majoránka ( roste i u nás - často si ho trhám, je vyso

Susanne Kubelka Začínám znovu  - štěstí a úspěch na podruhé ( na potřetí....) Susanne zde popisuje svůj život, kdy zahodila v jednadvaceti " jistotu pod penzí " ( učitelka), jak se zlobili rodiče, odjela téměř bez peněz do Paříže, protože byla hrdá na to, aby požádala rodiče o podporu. Tam se  vedle práce zdokonalovala ve francouzštině, pak cestovala a bydlela v  Asii a v Austrálii ( prošla různými zaměstnáními ), vdala se a žila v Londýně a v 28 letech nastoupila na sedmileté studium na univerzitě ve Vídni .Bydlela velmi skromě. Jen studená voda, žádná koupelna, záchod společný na chodbě ( rok 1970 ). Studium ji naplňovalo a byla šťastná.  Popisuje příběhy lidí ( i velmi známých osobností ),kteří změnili svůj život : po rozčarování v práci nebo v lásce, po těžké ráně osudu nebo proto, že jim jejich život připadal nudný, a měli dost sil ( v 50, 60, 70,80 letech ) na to, aby začali něco jiného. Její motto : dokud žijeme, zůstávají dveře otevřené.                    Jen m