dauma

je australský ovčák nejmladší dcery. Často pobývá u nás na faře. Naši malí Jonášek a Mášenka z něj mají trauma, Mášenka nechodí přes den domů, skrývá se venku nebo ve stodole, až k večeru, kdy nechám dveře otevřené na zahradu, se vplíží nepozorovaně buď do koupelny nebo ložnice. Jonášek obchází Semmyho velkým obloukem a schovává se na pohovce za polštáři. V noci už mě čekají oba v mé posteli, Mášenka upelešená vprostřed mého polštáře. Já spím úplně na krajíčku postele i polštáře, abych jim dala jistotu bezpečí. Od minulé návštěvy se Semmy zklidnil - tedy v domě, s výjimkou než zahlédne běžet Máša, tryskem ji žene před sebou a Mášenka chudinka běží jako o život na skříň a od tama syčí. Už se nedivím, že dcera na něj hystericky kříčí, což jsme jí vyčítali. Jinak to totiž ani nejde, venku se chová divoce, je nezvladatelný. Včera jsme byli odpoledne na procházce. Pustila jsem ho na louce volně, tahal za sebou dlouhé lano, prý takto neuteče. Neutekl a běhal po louce jak zjančený a najednou

Dny a měsíce ubíhají tak rychle, až s úžasem zjišťuji, že už je zase pondělí nebo pátek či nový měsíc. Od doby, kdy jsem v důchodu, čas běží kolem mě, aniž bych to zaregistrovala. Takové stavy jsem měla na mateřských a o dovolené. Když jsem se vrátila z dovolené, nejlépe mimo republiku, tam vypustím vše pracovní z hlavy (jinak by mě pořád pronásledovaly pracovní povinnosti i telefonáty spolupracovníků ), jsem vždy zapomněla nějaké heslo v počítači ( a těch bylo nepočítatelně a po čtvrt roce se měnily a nesmělo se heslo opakovat nebo přidávat jen číslice ke stávajícímu heslu ). Musela jsem s prosíkem k ajťákům. V roce 2018 nejstarší dcera Nina začala pracovat na plný úvazek v nové práci. Před rokem v únoru, měla mladší dcera Kristýna telefonát, ve kterém ji oslovila jedna soudkyně z Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu, jestli by chtěla pracovat s ní na jednom vyšetřování a vyhotovení rozsudku. Termín svatby v červnu padl a odložil se na červenec letošního roku. Nejmladší dcera se

Den vždy začínám kávou a něčím sladkým. Naplánovala jsem si spoustu úkolů. Probrala jsem léky, mastičky a kapky do očí v šuplíku a v ledničce a také v hranatém koši, který manžel přivezl v pátek. Prošlé léky jsem vyndala z obalů, a ty hodila do pytle určené pro tříděný papír. Prošlé léčivo odevzdám v lékárně. Pořád ještě nemáme na vesnici vše přestěhováno z města. Někdy si říkám, že už stejně nevím, co tam ještě zůstalo, nejraději bych vše, kromě knih a obrazů, odvezla do sběru. Už jsem tak laxní, že jsem mladým řekla, ať pohovku odvezou do sběrného dvora. Sem se už opravdu nevleze. Mám ale těžké srdce, protože tu modrou pohovku jsem milovala, byla velice pohodlná a potah se mně moc líbil. Nakonec po velkém dohadování jsme koupili novou do rohu, aby si manžel mohl natáhnout nohy. V obchodě jsme se do pohovky zabořili a byla to paráda. Vyrobili pohovku novou a ta má dodnes pořád vyboulen sezení. Vůbec se na ní nedá spát. Trpí záda. Vyřadila jsem hromady oblečení ( i nového, které mi je