dauma

S. Booth píše napínavé detektivní příběhy. Tyto příběhy umístil do kopců Peak District v Nottinghamshiru, kde také žije. ( Peak District je nádherný a tajemný národní park, byla jsem tam vloni, je to blízko Nottinghamu.) Do českého jazyka byly doposud přeloženy 4 díly této volné série : Černý pes - poklidný středoanglický venkov, oblast plná vápencových skal, které příroda ohladila do neroztodivnějších tvarů, jež probouzejí představivost místních lidí. Starousedlíků, jejichž rodiny tu žijí po celé generace. Vyprávějí si své legendy, chovají se podle zavedených pravidel a nemají rádi nikoho, kdo přichází odjinud. Do vesnice Moorhay se přistěhovala mladičká Laura, ale s místními lidmi se nesblížila. Nikdo pořádně neví, co byla zač a kdo ji mohl tak nenávidět, že ji zavraždil. Desátá panna - devět panen je řetězec skal obklopený temnou legendou. Blíží se zima a do kruhu přibývá panna desátá. Je totiž objeveno tělo neznámé ženy, jíž kdosi nastavil ruce a nohy tak, jakoby tančila. Krev n

Přes sobotu a neděli jsem přečetla dvě knihy: Tisíc dnů v Benátkách a Tisíc dnů v Toskánsku. Jsou obě od stejné americké autorky Marlene de Blasi. V nich autorka, šéfkuchařka, kritička restaurací, poradkyně v oboru jídla a vína, novinářka, vypráví velmi vtipně a zajímavě o svém životě v Itálii. Dozvíte se všechno, co jste ještě o životě v Benátkách a v Toskánsku nevěděli a nebo si potvrdíte své postřehy a nebo je také můžete také použít jako další inspiraci při návštěvě těchto míst. Její knihy jsou o lásce ( o tom, jak se zamilovala do benátčana a vzala si ho za manžela a odstěhovala se za ním), o radostech i problémech ( ale těch je míň, protože si je nechce záměrně připouštět a navíc je bojovník ), o rekonstrukci bytu v Benátkách a později kamenného domu v Toskánsku ( kam se odstěhovali sotva skončili rekonstrukci bytu, protože její manžel odešel ze zaměstnání v bance ). Píše velmi subjektivně, máte pocit, že s ní nakupujete na trzích, sedíte v kavárně, v restauraci nebo v tratorii a

Haity postihlo zemětřesení. Rozsah zkázy je ohromný, hlavní město Port-au-Prince vypadá jako po válce. Zřítily se slumy, domy, školy, nemocnice,věznice, byly vážně poškozeny budovy OSN,banky, úřady a prezidentský palác. Země nyní nemá žádné spojení se světem, nemají elektřinu ani vodu. Předpokládá se mnoho tisíc mrtvých a zraněných. A nemají nic - Haiti je nejchudší země na západní polokouli, za posledních dvěstě let zažila 30 převratů a několik vražedných režimů. Je to země,která je neustále zmítána přírodními katastrofami - hurikány, povodněmi. Mnoho humanitárních organizací z celého světa se snaží Haity pomoci přes Domikánskou republiku. bude to velmi těžké, protože v zemi je těžko poškozeno i letiště. Pomozte také vy, třeba SMSkou.

Ve středu kolem půlnoci jsem se dívala na aktuální články. Během této doby jsem přečetla tři !!!, které zněly hodně depresívně, ačkoli je psaly mladé holky. Zarazilo mě to a přemýšlela jsem, co je k tomu vede, jestli nemají depresi . zda náhodou není v ohrožení jejich život a jestli jim mám napsat. Četla jsem si i komentáře a k jednomu z článků byl krátký komentář kluka " blbost ". V tu chvíli jsem si uvědomila ten rozdíl mezi myšlením, prožíváním a stavem duše u mladého kluka a mladé holky. Některé holky hodně sní, jsou melancholické, nespokojené samy se sebou, nešťastné a nevědí, co s tím, jsou náladové, nudí se. Tyto " nálady "se samozřejmě mohou objevit i u kluků, ale připadá mi, že kluci jsou více "nad věci"a je jim vše jasné a mají téměr hned všechno vyřešené. Je známé, že mladí lidé píšou smutné básničky nebo povídky( např. do školních časopisů) a čtou podobné knihy. Když si vzpomenu na svá gymnaziální léta, tak jsme byli také takoví. Vím, že mě ud

Dnes už se asi od blogu nehnu. A zítra musím být pracovitá, když už to dnes takto dopadlo. Když jsem dopsala poslední článek slovy " Ach jo, tak jsem hned běžela do knihovny a našla svého oblíbeného autora Roberta Fulghuma a jeho knihu ACH JO. A otevřela jsem náhodně stránku, na které mě zaujalo toto : Nedávno jsem se celý večer díval na světlušky. A věřte mi nebo ne,ty světlušky synchronizovaně blikaly.Všechny najednou. Světlo, tma,světlo, tma. A když jsem šel spát, jeden z těch malých blikačů mi přistál na polštáři. Tam jsem ho přikryl skleničkou a pořádně si ho prohlédl. A přemýšlel jsem : Do jaké míry ovládá světluška své světlo na zadečku? Dala by se světluška naučit morseovku vystupovat pak v bleším cirkusu? Přivábí někdy světluška malinké můry? Svítí světluška tak jako hvězdy vždycky - jenomže my ji za denního světla nevidíme? Líbí se světlušce, když se rozsvítí, nebo je to spíš jako škytavka - taková náhlá bezděčná křeč? Mají světlušky různý výkon jako třeba žárovky?Vyhoří

Sedím, dívám se na prázdnou stránku tohoto článku a v hlavě mám už také prázdno. Celý den si prohlížím a čtu jiné blogy a nechápu,jak to děláte,že je máte tak přitažlivé,krásné a zajímavé. Já s tím pořád bojuji. Připadám si jako gambler. Snad se časem taky nějak dopracuji k tomu, aby byl můj blog alespoň lepší než nyní a že nebudu tak vyčerpaná z mých neznalostí ohledně jeho tvoření.Myšlenek , vzpomínek, prožitků a nápadů mám hodně, ale..... Vedle mě leží naše " nejmenší dítě " pes Jonášek. Je to milující pejsek a stále veselý a hravý. Vzali jsme si ho před čtyřmi lety z útulku jako štěňátko. Rozkousal a okousal nám všechno, co mohl. Papíry, propisky, rostliny,koberce,futra u dveří, starožitný nábytek po prababičce a taky zásadně čural pod stolem, takže jsme koberec vyhodili.Je to náš miláček, který nás nadšeně vítá,i když jde někdo jen na chvilku vynést smetí nebo ke schránce. Ráno jsme spolu byli venku na velké louce a tam jsme si hráli. Vyčerpaný zalezl pod deku na pohovce

Milí přátelé, kteří si náhodou otevřou můj blog,chci se omluvit,že teprve nyní začínám do blogu psát. Nebylo to tím, že jsem měla od registrace dvakrát chřipku a že byly Vánoce, ale bylo to mojí neschopností vytvořit blog, ačkoli jsem prostudovala všechny návody a nápovědi. Ani dnes se mi nepodařilo zjistit, co všechno je pro mě ještě utajené. Neustále něco upravuji, pak to zase zruším. Mám z toho v hlavě zmatek a můj mozek mi připadá jako papiňák před vybuchnutím. Nemohl by mi, prosím, někdo poradit,jak dostanu do záhlaví celý erb, který mám vyfocený ? I když jsem ubírala nebo přidávala pixely, tak se mi to nepodařilo. Ten erb je velmi krásný. Nachází se na zdi naší stodoly ( o tom napíšu později ). Děkuji předem za vaši pomoc. Dále, prosím, omluvte moje případné chyby,špatně vidím ( letos, vlastně vloni tři operace očí) , ale jsem šťastná, že vidím tak, jak vidím, a že mohu číst, psát, učit se - člověk se musí neustále něco učit - a věnovat se věcem,které mám ráda.

Leden je pro mě měsícem nadějí. Lednem začíná nový rok,lednem začíná všechno. A to co začíná, vypadá vždycky na to, že by mohlo dopadnout zcela slušně. Leden ještě voní vánočními svátky. V pokoji je rozsvícený stromeček a všichni vyrazí do školy i práce v novém oblečení, kterým jim nadělil Ježíšek. Nejkrásnějším dárkem je kniha. Vždy si najdu čas, abych si mohla přečíst alespoň pár řádek - v teple v křesle nebo v posteli. Nejčastěji čtu v pozdním večeru a pokud mě kniha zaujme tak i v noci.Většinou přečtu knihu celou. Ale to ráno........ Včera jsem přečetla knížečku od mé oblíbené socioložky Jiřiny Šiklové Dopisy vnučce.Vřele doporučuji nejen prarodičům, ale i rodičům. Dnes je u nás krásně - sníh, slunce a mínus deset stupňů, hlavně nefouká vítr. Je to prostě nádhera.Hned mi to dodá lepší náladu. Chtěla bych si ji pěstovat co nejdéle a totéž přeji i vám a všem dobrým lidem.