Snažím se šít

A jsem jako slon v porcelánu.

Včera jsem došívala deku a schází mi asi 25 cm do konce a

došla mně spodní nit.

Vzala jsem si moudrou knížku a studovala, co s tím, když to funguje úplně jinak než u šlapacího stroje.

Tam jsem odšoupla malý nerezový deklíček a vyndala cívku.

Šlo to jako po másle.

Ovšem u elektrického jsem nic tak rychlého a snadného nenašla.

Cívka sice tu páčku pro vytažení měla, ale nešla vyklopit.

Postupovala jsem přesně podle návodu a než jsem krok provedla, četla jsem si ho pomalu a nahlas,

jaký krok provedu.

Cívku se mi podařilo vyndat. Zajásala jsem.

Najednou cak, cvak, dvojité cvak

a před nosem mi vypadly 4 součástky na stůl

bez mého jakéhokoli mého přičinění

Manžel zvolal: pane bože, ty jsi katastrofální člověk,

nevím, co s Tebou mám dělat.

To můžeš zrovna vyhodit.

Nálada byla na bodu mrazu

Do opravy jsem se ještě nepustila, musím být úplně v klidu.

A to nejsem, protože mi utekl Jonášek, přišel asi ani ne do půl hodiny,

ale ty nervy!

Vrtěl ocáskem jako by se nic nedělo a musela jsem ho pochválit,

že domů vlastně vůbec přišel.

Příště by nepřišel, protože by se bál. Psi si pamatují jen daný

okamžik a musí být hned pokáraní.

Ale on sám přišel.

Ještěže tak.

Abych se odreagovala, ukážu vám uháčkované ptáčky na zavěšení na okna ( v obýváku máme tři okna ).

A také tu inkriminovanou těžce vydřenou deku ( přehoz )s nedošitým koncem.

Vidíte dva Jonáškovy chlupy ? Tak ty jsou všude. Vyluxuju, umyju podlahu a chlupy povstanou jak vojáci.

Na tom stole jsem je neviděla, až na fotce v galerii.

Jonášek sleduje, co to panička vyvádí. Vidíte, jak se na mě udiveně dívá?

Divím se, že se dívá do objektivu, on se nefotí rád.

Moje krajky a střapce koupené na podzim v Toskánsku.

Přeji vámpříjemný večer a zítra báječný den

dáša