Nevděčný manekýn

Jonášek měl zase problémy se zádíčkama

a musel jezdit na injekce a brát antibiotika.

Zničeho nic po ranní studené procházce najednou začal mít bolesti

a seděl nehnutě.

Ptala jsem se pana doktora, jestli si záda nemohl nachladit a

on i to mimo jiného připustil.

Po večerech jsem pletla svetr pro našeho miláčka.

Ještě před 20ti lety bychom se smáli (a to jsme se tedy opravdu tehdy smáli -

ovšem ne před páníčkama ), že za chvilku budou mít pejsci i bačkůrky.

A to jsme vůbec netušili, co se všechno v té době v Americe

pro domácí mazlíčky vyrábí!?

Náš Jonášek se nejen nerad fotí, ale nechce si ani změřit své

míry na nový svetýrek.

Jakmile se blížím s krejčovským metrem začne lítat po místnostech jako zajíc.

Nemám šanci ho chytit.

Musím použít lsti a nalákat ho na šunkový salámek.

A v tom ho rychle chňapnu, ale on ještě rychleji se převrátí na záda

a mele sebou.

Zkoušela jsem to, když usnul, ale ani tak se mi nedařilo.

Pomohl mi manžel, že se ho snažil držet, ale on s sebou mrskal,

že jsem vůbec nevěděla, jak je dlouhý a objemu hrudníku se mi mohlo jen zdát.

Zkouška správného rozměru a otvorů pro přední pacičky

byla utrpením.

Dopletla jsem, sešila na bříšku a nastal čas procházky s páníčkem.

Horko těžko jsme ho s manželem oblékli, bránil se jak čert.

Po návratu z procházky měl Jony svetr tak ledabyle obléknutý a

manžel si postěžoval, že Jony byl zalezlý hluboko v keřích a najednou šly

kolem nich maminky s dětmi a se štěňátkem.

Jonášek vyrazil z křoví a maminky se smály, až jim tekly slzy.

Jonáškův svetr visel v keři.

Svetr si vlastně vysvlékl přes hlavu.

Ze svetru vzniklo cosi neforemného a rozgajdaného.

Chyba byla ovšem i na mé straně - okolo krku jsem pletla volněji,

protože jsem se bála, aby ho to neiritovalo a nebo se neškrtil.

Přeji vám příjemný večer a

hodně radosti s vašimi mazlíčky

dáša