První adventní týden

První adventní neděli jsme strávili nakupováním ingrediencí na pečení vánočního cukroví a vánočky.

Také jsme zajeli do Hornbachu pro svícínek do okna.

U nás ve městě máme v obýváku tři velká okna a adventní věnec stál na prostředním okně.

Tady mám okna vysoká 2.5 m ve všech místnostech vždy dvě.

V kuchyni na jih skoro vedle sebe a v ostatních pokojích každé okno na jinou světovou stranu.

Tudíž kuchyně by vypadala s jedním svícnem jako pirát s jedním okem.

Máme špaletová okna a dají víc práce při mytí.

Umyla jsem okna ze vnitř, na manžela čekají přední okenice zvenku.

Dříve jsem to dělala já, ale už asi 4 roky mám z výšek závratě.

Nechápu to, dříve jsem visela za příčku mezi dolním a vrchním oknem vlastně na vnější zdi a nic -

žádný strach ani točení hlavy a gumovatění noh.

( Také jsem stříhala břečtan z vysokého žebříku až ze střechy, tj. 15 m,

a neměla jsem žádné potíže. Nojo, stárnu, ale že mě to dožene hned tak brzy, to jsem nepředpokládala.

Dokázala jsem přejít i po trámu na půdě nad stodolou v délce 100m.

Stýská se mně po tom dobrodružství s bušícím srdcem a nadšením.)

Nalepila jsem po mnoha letech vánoční samolepky.

Mají úplně jinou strukturu, nemusím je seškrabovat, stačí chytnout lehce za růžek a

samolepka bez poleptání skla jde sama dolů, no prostě paráda.

A budou sloužit mnoho a mnoho let.

Manžel byl nadšený, viděl okna z auta, když přijížděl domů, a moc se mu ozdobená a svítící okna líbila.

To je ten nový svícínek z Hornbachu.

Nevím, proč jsem si myslela, že je na baterky!

Takže máme v kuchyni změť drátů plazících se po zemi!

Jakmile padne šero zapaluji světýlka, je to můj rituál, mám ho ráda.

Jonášek si k mé nelibosti vybral za svůj pelíšek moje světlé nové křeslo.

Hodila jsem na něho kobereček , ten nebyl dostačující,

přihodila jsem čerstvě vypranou larisu.

Stejně je to většinou na nic, protože vyskočí, zahrabe a je až na potahu sedadla.

Včera jsem se s Jonáškem vnutili manželovi do auta, když jel do práce,

protože jsem šla na oběd s kamarádkama.

Nádherně začalo vycházet slunko.

Pozdě večer, když jsme se vraceli, hustě sněžilo.

Byla jsem šťastná jak blecha.

Chtěla bych sníh a mrazíky do mínus deseti stupňů až do půli února.

Bylo by to krásné a nešířily by se nemoci.

Toto je u nás na dvoře dopoledne. Hustě sněží a i Jonášek má radost.

Moje narozeninová kytice od manžela.

Další gratulanti přijedou o víkendu.

Všichni mně napřed popřáli telefonicky.

A přátelé na FB.

Okolo třetí začalo lít jako u konve.

No, šťastnou mě to neudělalo, ale co se dá dělat.

Naštěstí u nás, narozdíl od Číny, větru dešti neporučíme.

Jsem tomu moc ráda.

Děkuji vám za návštěvu a přeji vám pohodové adventní dny

dáša