Za domem I.

Dům,ve kterém bydlíme ve městě, je v krásné zahradní čtvrti.

Z okna vidím velkou louku, kam chodím na procházku s Jonáškem.

Mám velké obavy, že po třicetiletech života ve slepé ulici, kde je

klid a do 30 m od louky a lesa, brzy skončí.

Bude se tam stavět sídliště s obytnými domy.

Když jsme se tam přistěhovali, v celé ulici bydleli mladí lidé s

malými dětmi.

Jsme prostě pořád v přírodě.

Byla to pohoda - děti si hrály před domy i na silnici, protože k nám

jezdili vlastně jen ti, kteří zde bydleli.

Kolikrát děti zapomněly hračky venku nebo trojkolku na silnici,

nikdy se nic neztratilo.

Žily jsme si tam pospolitě a báječně my matky na mateřské.

A je tady báječně i teď, akorát mladými rodiči jsou děti, které

jsme vlastně společně vychovali ( a všichni jsme zůstali, jak my,

tak i děti, přáteli, i když mnoho našich dětí bydlí ve světě.

Společně stále slavíme narozeniny a také se radujeme z úspěchů

svých dětí.

Které z dětí přijede domů, vždy radostně běží pozdravit své tehdejší

tety a strejdy. Teď už nám říkají křestním jménem a pořád si tykáme,

vždyť se tu rodilo jedno dítě za druhým.

Když byly děti menší, tak si rády hrály u potoka ( v místě, kde si hrály

byla mělčina a za ní les, kde si stavěli domečky z větví a ze šišek ).

Už mnoho let v potoku není voda, je příliš sucho. Jen, když přijde

velká bouře a lije a lije.

Zrovna dnes v noci byla bouře s vichrem ( nemohla jsem udržet okna,

když jsem je chtěla zavřít ) a dnes byla dopoledne v potoce voda.

Několik foto potoka s vodou.