Co bych udělala

Kdyby šlo jen tak zmáčknou nějaký knoflík na pohovce, na které sedím, nejraději bych seděla v měkkém

pohodlném křesle u hořícího krbu někde na pobřeží Atlantiku v Anglii nebo Skotsku, v malém kamenném domečku.

Divoké vlny oceánu by prudce narážely na obrovské kameny a já bych chodila po pláži a sbírala oblázky nebo mušle.

Sledovala divoké husy a racky. Mám ráda jejich křik.

Pak bych si uvařila svařák a sknihou a s Jonáškem u nohou bych se začetla do knihy, možná bych i usnula.

Ach jo, ale realita je jiná.

Mám dlouhý seznam se svými úkoly, co všechno mám udělat do Vánoc.

Mám pocit, že místo, aby mi povinnosti ubývaly, tak mi jich přibývá čím dál víc.

Pustila jsem se do všeho předminulý víkend : uklidila jsem skříňky v obýváku ( ručníky už ani nedovolily dvířka zavřít ),

potravinovou skříň, objednala jsem opraváře na troubu, protože přestala péct - na potvoru se ani světýlko najednou nerožnulo - přišel opravář, rozděla sporák, řekl, jaká je závada a během deseti minut byl pryč, že musí

vše objednat. Přišel asi za 10 dnů minulý pátek. no ,to vám řeknu, už jsem byla hodně nervozní.

moje sbírka cukrů

moje sbírka špuntů

Když jsem ta kvanta věcí viděla, tak jsem se zděsila a říkala jsem si, že jsem to něměla dělat, protože

mně to zpátky nepůjde naskládat.

Minulý víkend jsem upekla linecké, vanilkové rohlíčky a " kočičince". Byli jsme po nákupech : obchody s oděvy, hračkárny, knihy, OBI, Baumax a Hornbach. Když si na to vzpomenu, tak jsem ještě dnes unavená. V zádech mě bolelo jako čert.

Včera jsem měla zase den BLBEC.

Asi po půl roce jsem měla čas na oběd s kamarádkami. Hrozně jsem se těšila. Ráno jsem vyběhla s Jonáškem a na procházce jsem si vzpomněla, že jsem v té radosti zapomněla klíče od domu.

Každý den si beru s sebou mobil, tentokrát jsem si nachystala kabelku a do ní mobil, že jak přijdu,

chňapnu tašku a jedu do města nakupovat ( hlavně knihy ) a pak na oběd.

No a v té zimě jsem s Jonáškem přede dveřma domu na ulici a doma nikdo. V kapse jsem měla jen kapesník.

Šla jsem do nejbližší hospůdky, kde znám dobře majitele, aby nechali zavolat ( já neznám jediné číslo

mobilu zpaměti ), majitelé tam, bohužel, nebyli ( asi nakupovali ) a byla tam strašná baba servírka, která

mě vyhodila. Celou cestu jsem brečela lítostí, že někdo může být tak zlý.

Pak mě napadlo, že u nás je blízko malá drogerie, majitelku dobře znám ( no to víte, v naší čtvrti se všichni znají

a ta mi dovolila zavolat na pevnou linku.

Ovšem v kanceláři nikdo nebyl,tak jsem si povídala s paní a pomalu se rozmrazovala. Jonášek se,chudák,

pořád třásl. Když jsem se konečně dovolala, tak mi asistenka řekla, že manžel je na soudě a že mu řekne,

přijde. Po hodině a půl jsem zavolala znovu, manžel zrovna přišel, půjčil si od hodné kolegyně auto

a přijel pro mně.

Jonáška jsem dala domů amanžel mě vyložil u hospůdky ve městě.

To byly nervy.

Dobře jsme se pobavily ( samé holky ), dobře jsme se najedly a pak jsem šla do Kanzelsbergu a tam

nakoupila zase knihy a byla jsem strašně spokojená.

Do té doby, než jsem si chtěla něco přečíst z těch nakoupených knih, kdy jsem zjistila, že mi asi při placení

vypadly s pouzdrem brýle na čtení.

Volala jsem do hospůdky i do knihy, ale nic. ( V hospůdce jedny brýle byly, ale ne ty moje, manžel

tam byl dnes dopoledne. )

Asi mně vypadly, když jsem hledala kartu MHD.

Takže bych chtěla zmáčknout knoflík a frrrr.......

Promiňte mi chyby, nevidím, jak píšu...