Bez názvu

Ani nevím, jak mám napsat to, co jsem prožila od mého posledního článku na blogu.

Čím mám začít, nemám slov, jsem tělo bez duše. Ticho a velký smutek.

Přejíždím palcem pravé ruky po dlani levé ruky a do brýlí mi tečou slzy.

Nevím, jestli mám vůbec něco psát nebo jestli mi pomůže, že to vypíšu.

Odešla mně koncem října moje nejmilovanější kamáradka.

Bojovala tři roky, poslední měsíce žilave velkých bolestech.

V pátek 8. listopadu jsme jeli na Vysočinu na pohřeb.

Věřila jsem v zázrak.

Jsem unavená, pořád spím nebo brečím.

V hlavě mám prázdno.