Vzhůru k rozhledně

Nedá se nic dělat, protože mi nejde ten světlý text odstranit - nejde to ani vyjmout, ani smazat.

A navíc není vidět nikde jinde než ve zveřejněném minulém článku. A navíc při psaní minulého

článku jsem ho vyjmula, protože jsem článek nemohla uložit, když jsem dosáhla 40 tisíc znaků, tak musel pryč.

Nevím, zůstal tam jak nějaký duch.

Já vím, že fotka je celá kostečkovaná, ale ty fota mi poslal švagr do mailu a a zabral strašně moc znaků,

které mi nedovolily článek uložit,

takže jsem fotku z mailové zprávy z obrazovky ofotila,

No a vidíte výsledek.

Tak tady jsem se smála před výstupem k rozhledně.

Netušila jsem, co mě čeká!

Zatímco cesty kolem jeskyní byly v pohodě, dokonce jsem si natrhala i podběl.

Rostl tam všude v lese. Ani jsem nestihla fotit, protože nikoho jiného nějaký podběl nezajímal

než mě, barbaři!

Najednou jsme se octli na úpatí příšerného krpálu a cesta vedla přímočaře do vrchu.

Cesta měla tvar koryta, kterým asi na jaře odtékala voda.

Byla celá zaplněná listy.

Naštěstí mně švagr vzal hole a já jsem v polovině kopce byla úplně zřízená.

Počkali na mě a když jsem k nim docházela, zakopla jsem o v tom listí neviditelný kámen a

spadla jsem jak podťatá. Rozplácla jsem se jak žába.

Bolel mě kotník a pravé stehno.

Švagrová mi podala ruku, abych se z toho rigolu vyšplhala,

ale pustila jsem se dřív a spadla jsem na záda s hlavou těsně vedle toho šutru.

Když tak o tom teď přemýšlím, že všude jinde bylo lidí jak na Václaváku,

ale tímto rigolem jsme šli jenom my!

Tu druhou půli cesty jsem lezla s vypjetím všech sil a sedla jsem si na lavičku.

Nahoru mě už nikdo nedostal.

Moc vám děkuji za vaše rady. Jsem šťastná, že vás všechny mám

Dáša