Darebák jeden

Dala jsem na vaše rady a šla jsem s Jonáškem na velikánskou louku ( dříve lány )

natrhat kopřivy na očistný čaj. Vybavila jsem se igelitkou a kuchyňskou chňapkou.

Všude tady rostou kopřivy, jsou jich mraky, ale blíž k polní cestě jsou očurávané pejsky.

Vydali jsme se dál od cest. Už při chůzi jsem zjistila, že tam kopřivy vůbec nevidím.

Chodila jsem asi půl hodiny a kopřiva ani jediná. Jen moře pampelišek.

Říkala jsem si, kam se ztratily, vždyť mně z procházek přišlo, že jsou všude.

Dali jsme se kolem potoka a nic.

Vraceli jsme se po protějším břehu potoka zpět - tedy já jsem se vracela.

Darebák Jonáš mně utekl přes potok a pádil opačným směrem do vesnice, odkud zněl

štěkot psů za ploty.

Mohla jsem se uřvat : " Jonáši, k noze! Jonáááši k noze! Ty darebáku, však počkej,

nepustím tě dom! Dacane jeden ! Jone, k noze! " takto jsem křičela do všech světových stran.

A jak jsem se tak otáčela, co nevidím - kopřivy a ještě docela malé!

Vrhla jsem se na trhání, až jsem měla igelitku plnou a začala jsem zase řvát :

Jonáááši, vracíme se domů ".

Tráva byla vysoká a mokrá, boty jsem měla promáčené. Naštvaně jsem jsem si slibovala,

že s ním nebudu celý den mluvit.

Najednou Jonášek klusal vedle mě, ale na protějším břehu. Bezstarostně mával ocáskem.

Mračila jsem se a několikrát jsem ho ujistila, že se moc zlobím.

Doma jsem mu dala kokinko = léky na srdce a páteř zabalené v šunčičce a on zalehl

a ještě pořád spí.

No, jo, jsem slabá. Je to přece jen můj miláček plyšáček.

Jdu pracovat na zahradu.

Mějte se krásně a děkuji za návštěvu Dáša