Biatlon

V Novém Městě na Vysočině se jel začátkem února Světový pohár v biatlonu- ženy i muži.

Manžel koupil lístky na sobotu, protože na neděli už měli vyprodáno.

Byla jsem v lednu nemocná a obávala jsem se, že na pohár nepojedu. Naštěstí se mi udělalo

lépe a jeli jsme.

Bylo nádherně, slunce naplno zářilo, všude byla na Vysočině spousta sněhu a co si budeme

povídat - na Vysočině je krásně v každém ročním období.

Když jsme přijížděli ke Žďáru začala se tvořit kolona. Posouvali jsme se půl metru každých 15 minut.

Manžel si nadjel vedlejší cestou, ale protože bylo hodně silnic uzavřeno, ocitli jsme se zase v koloně.

Až u areálu závodu jsme viděli, že auta se sjíždí ze třech stran a tady se zařazovaly zipově.

Policie na vše dohlížela a pořadatelé nás navigovali na parkovací místo.

Na tribunách bylo narváno. Nějak jsme se nacpali, ale zůstali jsme dost nízko ( alespoň pro mou výšku ).

No, ono to bylo jedno, protože z větší výšky bych neviděla vůbec nic.

Atmosféra byla jedinečná! Všichni byli v pohodě a fandili, mávali vlajkami a troubili.

Aspoň jsem viděla zblízka ženy a hlavně naše, když se před námi fotily a radovaly se.

Na střelnici jsem neviděla, tak jsem se dívala na obrovskou obrazovku.

O přestávce mezi závodem žen a mužů byla přestávka.

Skoro všichni se hnali k občerstvení.

Pořadatelé občerstvení nezvládli. Pod tribunou byla hromada stánků , prodávajících pouze pití.

Dali jsme si svařák na zahřátí a vydali se na cestu k něčemu jedlému.

Cesta šla s kopce a bylo to dost daleko.Představte si, že jídlo bylo k dostání jen ve velkém stanu,

kde byla i jídelna.Fungovala zde teplá kuchyně, ale na kapacitu 30ti tisíc lidí to absolutně nestačilo.

Obrovská fronta v pětistupu se linula skoro přes celý stan a dvakrát se obtáčela.

Všimla jsem si, že mužští si dávali klobásu a ženy kuřátko s hranolkama nebo těstoviny.

U vchodu se krčil malý stánek s rozpékanými bagetami, fronta byla o hodně menší.

Šlo to pomalu, manžel se obával, že se na nás nedostane. Pořád se chodil dívat k pultu,

co ještě v těch chladících skříních ještě mají.

Pak jsem se šla podívat já a věřte mi, že mně hóóódně rozrušilo, že tam obsluhovala

jedna jediná dívenka na jednom opékači !!!

Naštěstí přivezli několik bedem zboží a nastoupila další dívenka s rozpékačem.

Já jsem si dala rozpečenou tortilu s žampionama a sýrem.Manžel bagetu s kuřecím masem.

Když jsem doma říkala, že nachystám svačiny, manžel namítl, že je tam občerstvení habaděj.

( On tam byl vloni sám ).

Po cestě do areálu jsme si dali další svařák a když jsme šli přes můstek ( pod kterým byl tunel,

kterým pak projížděli závodníci ) a z můstku se šlo dolů po schodech. Zářilo a hřálo slunce ( a svařák )

a chytila jsem se zábradlí na schodech a řekla jsem, že tady zůstanem.

Bylo to úplně fantastické - viděli jsme dvě zatáčky, tunel byl kousek od nás asi 5 m a viděli jsme ještě

závodníky, kteří se vraceli druhým tunelem, který byl od nás vzdálený asi 20 m.

A hlavně - závodníci jeli 2 m pod námi. Viděla jsem jim do obličeje.

Ovládla mě veliká radost a fandila jsem ostošest " hop, hop, hop, dělej jeď, jeď " a tleskala.

Byla jsem v centru závodu! Povzbuzovala jsem všechny závodníky.

Domluvili jsme se s manželem, že příště si nebudeme kupovat místa na tribuně, ale půjdeme

fandit podél závodiště. Závodní cesta je opravdu dost dlouhá a na střílení jsme stejně

sledovali na obrazovce. Lidí okolo závodiště bylo hodně.

A vezmu svačinu.

Po závodě jsem si já dala třetí svařák.

Domů jsme přijeli po desáté večer a Jonášek se mohl zbláznit, bobík malej.

Čtvrtý den po závodech jsem onemocněla znovu a od včera se mně konečně začala rýma.

Připadala jsem si jako papiňák - těžká hlava, bolest v zátylku, v krku a štěkavý kašel, bolelo mě v uších a

praskalo v celé hlavě. Velká únava.

Nyní mám rýmu, teče mi z očí, bolest těla a únava mě neopuští.

Snad až mi odezní rýma, bude líp.

Přeji vám všem návštěvníkům, aby byli zdraví.

Mějte se všichni hezky

dáša