dauma

tábora od vnučky pro Jonáška Jonášek se moc potěšil a očuchával pohled se svým portrétem I já jsem šťastná

Nikdy jsem neměla ráda růže, ani jsem je nepěstovala. Vše se změnilo koupí fary se zahradou, kde se pnula nad branou krásná růžová růže. V záhoně rostly a rostou do teď rudé růže s dlouhým stonkem. Nechávám je žít, ale radši mám keřové a nejvíce popínavé. Líbí se mně jejich velké množství květů. Tuto popínavku jsem koupila jako žlutou. Hraje barvami od světle růžové až po oranžové. Akorát ta žlutá tu není. Ale je překrásná, každý květ obsahuje několik barev. Mám ji moc ráda. Je nostalgická. Z dávných časů venkovských zahrádek našich babiček. Tady vidíte oškubanou růži, kterou shodil velký vítr, po kterém nespadla ani kapka, za to květy popadaly a druhý den ( tu hrůzu jsem už nefotila ) opadaly úplně. Ještě k tomu, když jsme ji postupně znovu převazovali, spadly na manžela tři silné větve a on ležel pod nimi a v zádech měl zapíchané velké trny. pomalu jsem ho vyprošťovala a když vylezl na žebřík, tak mu těžké větve vyšvihly přímo na mě a zapíchly se mi do ramene. To bylo krve a velká če...

Vnoučata přinesla vysvědčení již v pátek 26. 6. ( zatím starší vnuk a vnučka ). Nejmladšího to čeká příští rok. Vysvědčení byla výborná( no, nechte mě pochlubit, mám z nich jen radost ). A jeli jsme si je vyzvednout u nich doma. Potkali jsme se tam i s mladší dcerou. Mladší dcera se dostala na další postgraduální studium na universitu v Londýně. Jeli jsme s nimi přímo na faru : Na dvoře jsme našli ptačí miminko. Ale kde má rodiče? Máme všude tolik hnízd! Nakonec manžel vzal žebřík a ptáčátko vložil do jednoho z hnízd v břečťanu. Asi to nebyli jeho rodiče, ale důležité je, že se o něj začali starat. Byla to pro nás velká radost. Vnouček hledá na zahradě poklad, a proto se rozhodli, ž eho pojedeme hledat na kopec Kozákov. Fotila jsem ze spodu, kdepak na rozhlednu v tom horku. Také jsme si odskočili na promoci naší nejmladší dcery. Přijeli i jejich rodiče a dceřin přítel. Byli jsme na slavnostním obědu v restauraci. Samozřejmě jsme zase navštívili řemeslné městečko, bylinné a zelinářské z...

Právě jsem si vzpomněla, že jsem od sedmé třídy až po vysokou školu nosila tříčtvrteční volný modrý kabátek s kapucí. Měla jsem jej moc ráda. Kapuce byla pro mě moc důležitá, protože nerada nosím deštník. Utíkáček proto, že jsem chodila velice rychle a spolužáci mi nestačili, tak mě drželi za kabát ze zadu. Nyní chci ale psát o jiném utíkáčkovi - o Jonáškovi. Jonášek je právoplatným členem rodiny, je milován a rozmazlován, nosíme ho do schodů i ze schodů, kvůli jeho špatné páteři, jako čínského palácového pejska - jen ten polštářek sametový chybí. Možná bych ho mohla ušít. Možná se na nás Jonášek zlobí, že polštářek nemá, a proto se nám odvděčí hromadou chlupů na našem oblečení, většinou černém. Na vesnici nám pořád utíká za fenkami. Pořád ještě hledá labradorku Astičku, kteá je, chudinka, už půl roku po smrti. Byla to jeho i naše velká kamarádka. Jonášek má pevně zavřená očička a říká si" nechte mě chvilku na pokoji, chci si odpočinout, protože mám jiné plány, a to musím být fit...