Růže na faře

Nikdy jsem neměla ráda růže, ani jsem je nepěstovala.

Vše se změnilo koupí fary se zahradou, kde se pnula nad branou krásná růžová růže.

V záhoně rostly a rostou do teď rudé růže s dlouhým stonkem.

Nechávám je žít, ale radši mám keřové a nejvíce popínavé.

Líbí se mně jejich velké množství květů.

Tuto popínavku jsem koupila jako žlutou. Hraje barvami od světle růžové až po oranžové. Akorát ta žlutá tu není.

Ale je překrásná, každý květ obsahuje několik barev.

Mám ji moc ráda. Je nostalgická. Z dávných časů venkovských zahrádek našich babiček.

Tady vidíte oškubanou růži, kterou shodil velký vítr, po kterém nespadla ani kapka, za to květy popadaly a druhý den

( tu hrůzu jsem už nefotila ) opadaly úplně.

Ještě k tomu, když jsme ji postupně znovu převazovali, spadly na manžela tři silné větve a on ležel pod nimi a v zádech měl zapíchané velké trny. pomalu jsem ho vyprošťovala a když vylezl na žebřík, tak mu těžké větve vyšvihly přímo na mě a zapíchly se mi do ramene. To bylo krve a velká černá modřina.

Vnoučci mně rány ofukovali a každý den mně hned po ránu litovali, miláčci moji.

Tyto jednoduché jsem zasadila u brány a také se mi líbí.

Líbí se i jednoduché jiřiny.

Myslela jsem, spíše doufala, že naprší, ale nic, slunce pálí, všude sucho.

Opatrujte se všichni a žádné vylomeniny!

Pěkně lehounce, pomaloučku

dáša