Bloudění

února 17, 2016

Nemám žádná orientační tykadla. Už když jsme s manželem chodili, nemohl pochopit, že mně řekl druhou ulicí vlevo a já zahnula hned první ulicí vpravo. Byl vyvedený z míry a ještě pár roků, když jsem bloudila, těžko tu moji absulutní absenci orientace nesl.

Je zajímavé, že při cestování bez nějakého průvodce, cestu vždy najdu. Jakmile znejistím, zeptám se.

I v cizině, ačkoli nemluvím jinak než česky. Vždy před cestou si vypíšu určitá slovíčka a ta se během cesty snažím naučit.

Stačí tři dny pobytu a nasáknu řeč a dokážu se ( i s pomocí rukou - třeba jsem nevěděla, jak se řekne dávno - tak jsem v řeči mávla rukou dozadu přes rameno). Domluvila jsem se na trzích i s policií, kterou jsem požádala o nasměrování do jednoho městečka. Musím to zaklepat.

Manžel se nikdy neptá, stydí se, - ne proto, že nezná řeči, on se nezeptá ani u nás.

Ale v lese jsem ztracená.

Včera jsem šla lesem hlouběji, parkrát jsem se otočila jak na obrtlíku, parkrát něco vyfotila, přičemž jsem se točila kolem vyhlédnutého objektu, a je to tady.

Cestička zmizela a já jsem nevěděla, kudy z lesa. Jonášek seděl proti mně, hlavičku nakloněnou a jedno ouško vztyčené,

a čekal, co bude, kam se vrtnu. Vím, že na něho se nemohu spolehnout, jó kdyby vyčmuchal stopu po zajícovi nebo srnce, běžel by jak o závod.

Pobíhala jsem neorganizovaně a čím dál rychleji s Jonáškem v patách. Konečně jsem asi po půlhodině narazila na plot a už jsem měla jasno. Jenže kam, doleva nebo doprava? Oplocení je velice dlouhé. Zvolila jsem vpravo a bylo to dobře.

Představovala jsem si, že zavolám manželovi, polohu mu sice neudám, ale snad by nás do večera našel.

Vzpomněla jsem si, že jsem se jako dítě ztratila v Buchlovských horách. Vyjeli jsme si na hřiby, jenže mě postihla silná migréna, zvracela jsem, neviděla jsem pořádně,proto jsem si lehla ve svahu nad silnicí a že počkám. Usnula jsem a slyšela jsem volání - vstala jsem a silnice nikde. Chodila jsem po lese a volala, pak už jsem nikoho neslyšela. Letěla jsem jak na běžecké překážkové dráze. Takových výskoků přes kmeny a větve ! Nechápu to,jak jsem dokázala skákat jako jelen.

Měnila jsem směry, protože když jsem uviděla světlo a cítila úlevu, byla to vždy mýtina.

Našli mě v poslední chvíli až na kroměřížsku, už chtěli volat policii a armádu.

Dobře to dopadlo. Od té doby říkám každému, ať mě hlídá, když lezu při zemi a hledám hřiby.

Teď se už manžela držím, protože na mě by musely svítit červeně a ještě volat " tady jsme, tady jsme" a ještě přitom tančit. Neviděla bych nic, ani kdybych se plížila.

Kráčeli jsme do lesa. Krmítko u lesa, které zde pověsily děti z lesní školky. Všimla jsem si už dřív lojových koulí visících na větvích stromů.