Jak jsme přišli do Čech

Brzy to bude už 36 let, co jsme se přestěhovali z Brna, kde jsme bydleli

u manželových rodičů, do Čech.

Nesli jsme stěhování dost špatně.

Měli jsme slíbenou práci s domkem na Slovácku a velice jsme se těšili.

Domky se měly postavit nové, ale obec ( městečko ) nedalo souhlas

ke stavbě čističky odpadních vod.

Manžel byl na vojně v Líních u Plzně, kde v kasárnách odebírali Rudé právo a

v něm našel inzerát, že podnik v Čechách hledá zrovna naši profesi a nabízí k pronájmu půl domku.

Projevila jsem zájem a a za čtyři měsíce ( domky byly nové a v tom našem praskla voda a byt byl vyplaven)

jsem se jela na byt podívat. Moc se mi líbilo, že dům leží v zahradě a nachází se v malebné čtvrti města.

Přijeli jsme s malinkatou Ninuškou do Hradce obrovským stěhovákem, který byl z tří čtvrtin prázdný.

Měli jsme jen minimum nábytku - postýlku dětskou, dvě starožitné skříně, jednu komodu,

dvě židle a " postel " , kterou manžel sbil z latěk. Málem se nám při stěhování rozpadla.

Pak už jenom gramofon a plnou bednu na brambory zaplněnou gramofonových LP. Taky kotoučový magnetofon.

A samozřejmě velké papírové pytle plné knih.

Zapomněla jsem - ještě hluboký kočárek.

Napadl čerstvý sníh.

Po vyložení našich věcí stěhováky, jsme se dívali všichni tři na odjíždějící stěhovák.

Zůstala jen stopa po kolech auta - jediné spojení s Moravou.

Nikoho jsme neznali a připadali jsme si tak opuštěně.

Je fakt, že jsem byla nadšená z nově zařízené kuchyně, vybavené i ledničkou.

Paradoxem bylo, že jediné, co jsme měli nově koupeno byla právě lednička.

Museli jsme ji obratem prodat.

Nábytkem jsme vybavili ložnici a uprostřed obýváku stála bedna od brambor pokrytá bílým ubrusem.

Na zemi ležely vedle sebe gramofon a magnetofon a v bedně ty gram. desky.

Óma nám dala 6 600 Kčs na koupi pračky.

Plínky jsem ovšem vyvářela na plotýnce v zavařovacím hrnci.

Byla jsem s Ninuškou doma, manžel začal chodit do práce a postupně zapadl do kolektivu.

Chodila jsem s kočárkem na procházky a nakupovat.

Napadlo hodně sněhu, zima byla dokonalá. Les a dlouhá alej byly překrásné.

A na jaře mě oslovila jedna sousedka a za pár dní přiklusala další s tím, že:

" holky, tak vy už si tykáte, já chci také".

Tak jsme se daly dohromady - tři mladé maminky, každá zatím jedno dítě a dělaly jsme hodně věcí společně.

A kamarádíme se stále a děti nám tykají a říkají každé " teto".

Skoro od domu vedla nádherná alej, procházet pod stromy v horku bylo velmi příjemné a úlevné.

A tak jsem se dostala k tomu, o čem jsem vlastně chtěla psát. Změnila jsem i název článku.

Alej miluji a fotím ji neustále v každém ročním období velmi často.

Před třemi týdny se najednou objevila u aleje velká cedule,na které bylo zdůvodněno,

proč se alej bude obnovovat a harmonograf kácení a sázení nových stromů.

Ztěžovala jsem si kamarádkám na obědě a ony se divily, že nic nevím, že v novinách se to probírá už několik měsíců.

Jenže já jsem byla dlouho mimo a stejně jsem přestala číst noviny a dívat se na televizi na zprávy.

Vyfotila jsem si celou alej naposledy.

Již před pěti lety byla obnovena levá strana aleje - zasadili zase lípy.

Mělo se kácet všechny stromy, protože aleje se sází najednou. Ale byl proti tomu velký odpor občanů čtvrti.

Město vyhovělo a teď došlo na pravou stranu - tam jsou a budou zase hned vysázeny javory.

Je fakt, že když byl velký vítr, padaly na zem velké a těžké větve. které zabraňovaly chůzi, než

je pracovníci technické služby rozřezali a odvezli.

Nově dosazená alej bude bezpečná a poroste jistě přes sto let.

Ale hlubokého stínu si už neužijeme.

Zbyly jen nostalgické vzpomínky a dobové fotografie.

Už začali kácet, každý den 6 stromů. Nyní už nestojí žádný.

Možná jsou již vysazeny nové stromky.

Z naší zahrady:

Mějte se prima.

dáša