Jonášek a Anetka

Jonášek je vítací pejsek.

Jakmile někdo zazvoní, prolítne bytem, chňapne do huby balonek nebo lano a letí ke dveřím.

Naštěstí máme takové přátele a známé, keří jsou ochotní si s ním hrát.

V naší rodině měl skoro každý nějaké zvířátko,

takže se neošívají, že budou mít oblečení oblebené chlupy od Jonáška.

Měla jsem celá léta oblíbeného zahraničního reportéra v Anglii Karla Kyncla.

V jedné reportáži se mluvilo o Angličanech a zvířatech.

Venkovští šlechtici by si na sebe nevzali nový mundúr, nechají na novém spát psy,

pak teprva zachlupené měly svou pravou patinu.

KDYŽ JSEM OPRAVILA CHYBU A ULOŽILA A VRÁTILA DO ARCHIVU

ZMIZELA VELKÁ ČÁST ČLÁNKU S FOTOGRAFIEMI

Dávám znovu fotky i povídání!

Není rozkošný náš miláček ?

Anetka vaří. Poklepala kousek brambory paličkou na maso a válela ji jako těsto.

Utahaný Jonášek ,neustále honěný Anetkou, lehnul do křesla, aby si odpočinul.

Anetka mu " vyšnořila " pelíšek " - dala mu dvě nové prachovky, dva svítící motýly a

svoji bačkůrku s velkou růžovou kytičkou, aby se Jonáškovi dobře spinkalo.

Netrvalo ani minutu, Jonášek ani očka ještě nezavřel, a Anetka vlezla za ním do křesla.

A nedala a nedala mu pokoj

Nedopřála mu ani chviličku zavřít očička.

Dlábila ho, pusinkovala na čumáček a mazlila se s ním.

Anetka je malý rozkošný ďáblík, která umoří celou rodinu, ne jen Jonyho.

V neděli a pondělí jsme jeli na hřbitovy na Moravě.

Vyčistilï jsme hrob od haldy listů.

To je na Ústředním hřbitově v Brně - rod manžela.

Ukončila jsem úpravu uhrabáním pruhů v jemný kamínkách.

Manžel však ještě považoval za nutné přemísťovat svícinky, stoupal na písek a přemáchl

ho rukou a že dobré. Uhrabala jsem vše znovu. Manžel začal posunovat věneček od Anetky

a zase ten samý svícinek ( má oči jako z kašparovy krávy - to říkávala jeho óma ),

pro mě to byla sisyfocká práce, mávla jsem jen rukou a nechala to být.

Navštívili jsme babičku. Ten den byla velmi hovorná. část věty byla jasná,

druhá část se týkala něčeho jiného. třeba o koníčkovi.

Byla jsem šťastná, držela mě za ruku, hladila po tváři, hrála si s mou šálou.

Řekla jsem jí, že ji mám ráda a ona odpověděla, že mě má taky ráda.

Když to teď píšu, tak mám v krku knedlík.

V pondělí jsme jeli na hřbitov na Slovácku ( nevím, proč jsem nefotila ),

pak na SV. Antonínek.

Bylo tam krásně.

Od včerejšího večera se mi zasekl počítač a nešel vypnout ani na tvrdo.

Dopoledne se mi ztratilo skoro půl článku, byla jsem zralá na štamprlu.

Kromě vaření jsem dnes celý den hrabala listí a z květináčů jsem sadila rostliny,

které můžou na zimu do hlíny.

Ostatní čeká přestěhování z chodby do světlého sklepa,

vypadá to tam, jak ve skleníku.

Však mám se sklepem už asi 10 let jiné plány.

Až to bude, dám na blog.

Jsem ze zahrady příjemně unavená, piju pivo a dělám suché tousty s pomazánkou a našimi posledními rajčátky.

Mějte se všichni podzimně fanfárově

dáša