Od čtvrtku do neděle

Ani nevím, čím začít.

Asi odcházejícím vánočním časem.

Vánoční cukroví je dávno snědeno, jojo. jsme mlsouni,

pěkně na dobré vykročení ráno z domu - k snídani jako tečku.

Manželovi pár kousků do krabičky do práce a mně ke každému kafíčku denně

( jedná se o tři kávy ) také pár kousků.

Takže jsem si minulý týden pochutnávala na vynikajících máslových anglických sušenkách ke kávě.

Jsou širší než naše linecké, velice jemné a rozplývají se v ústech!

Jak říkal Kája Mařík : " to jde přímo do ledvin".

Přinesl mně je Ježíšek.

Malinkatý meďošek, který už drží tělíčko silou vůle, je manželův.

V šesti letech byl měsíc v nemocnici a meďošek mu dala maminka, aby mu nebylo smutno.

Rukavice na obsluhování domácího ohně jsem si moc přála.

Byla jsem při přikládání celá popálená. Otevřela jsem dvířka od kamen nedostatečně a

krátké rukávy i rukavice s mojí rotržitosí udělaly svoje - na pravé ruce jsem měla jeden pruh spálenin za druhým až k lokti. A jak na potvoru mně došel aloe sprej a objednaný ještě nepřišel.

Také koš na dřevo s krbovým nářadím nám udělal velkou radost.

Ze všech dárků jsem měla obrovskou radost - hodně knih, poslední CD od mého miláčka Cohena a

mnou očekávaný jako každým rokem závěsný kalendář s dětma a navíc ještě album.

Ve čtvrtek jsem štrikovala a najednou obrovská rána, jako kdyby prasklo sklo u kamen nebo vyletělo okno.

Měli jsme ještě stromek a ty největší hodně staré baňky praskly.

Zrovna stejná sada. Samozřejmě, manžel ještě nechtěl, aby se stromek odstrojil, seschnul a

větve se sklonily a baňky nahřívala celé dny zapnutá světýlka.

Fotka výše - malinkaté kouličky staré přes 50 let.

Kam jsem dosáhla, sundala jsem ozdoby a naskládala je na stůl.

Ty další musel sundat manžel, protože u mně kratinohy by to nemuselo dobře dopadnout.

Tyto zvířátkové koule milovaly moje holky.

Už máme jen tři.

Jmelí pro štěstí na předělové skleněné stěně mezi velkou chodbou a

chodbičkou s vchodovými dvěřmi zůstane celý rok.

Na každé klice viselo rolničkové srdce.

Dárek z chráněné dílny - zarážka na dveře.

Jonášek se schovává před vysavačem.

V pátek jsem roztřídila ozdoby do krabic, ale nechápu, že mi jedna zbyla. Nemá nikde místečko!

Manžel mně pak večer řekl, že to vždycky dělá on a má svůj systém.

Takže to bude všechno přehazovat, ale mně už je to jedno.

Hlavně že to nezabírá místo na stole.

Po poledni jsme šli spolu s Jonáškem nakoupit a projít se vesnicí jinudy a fotit.

Nerad čeká, ale poslouchá, náš miláček.

Po obědě jsme nasypali slunečnice do krmítka, navázala jsem lojové koule na větve a

rozhodila jsem po vyšlapané cestičce čtvrtky jablek pro kosáčky.

Jak vidíte, slunce zašlo a padla inverze.

A Jonášek by se rád vydal na cesty za psíma slečnama.

Byl na návštěvě necelou půlhodinku a doma šup na pohovku a je v říši snů.

V sobotu jsem prala, vařila, žehlila.

Večer nás čekala velká událost.

V týdnu k nám přišli dobrovolní hasiči v uniformách ( panečku, moc jim slušely )

s pozvánkou na sobotní hasičský ples.

Byl to náš první ples na vesnici - a bylo to parádní.

Vyhrála jsem dvakrát a manžel jednou v tombole.

Vše se nám hodí. Moc pěkné a i užitečné věci.

Byla jsem dva dny před plesem nervozní, jestli si nás vůbec někdo všimne.

Ale říkala jsem si, že zapadnout do vesnické komunity musíme, tak kde jinde, když ne na plese.

Bylo to moc prima.

V neděli jsme měli na oběd kachnu s rýží a s pivem.

Přesto mě chytl žlučník a celé odpoledne jsem prospala s kýblem vedle pohovky.

Dobrou noc a zítra pěkný den vám přeji

dáša