Zdravím vás, haf, haf.....

haf, jistě jste poznali, že jsem to já, Jonášek.

Lidi, já se teda mám moc dobře. Přestěhoval jsem se a jsem moc spokojený.

Panička mě už nemusí nosit do a ze schodů a hekat přitom, že už mě neunese.

Ohrožovala mě na životě, protože z předposledního schodu se se mnou svalila před dveřmi.

Tady ty tři nízké schodky seběhnu aji vyběhnu bez potíží. A hned jsem na zahradě. No, paráda.

Musím se přiznat, že často se podhrabu a běžím za fenkou od paní pošťačky.

Dřív jsem měl moc rád krásnou labradorku Astičku, ale ta odešla do nebíčka. Moc se mně po ní stýská.

Páničkové kvůli mně kdysi postavili plot na dvoře do zadní zahrady. Ale já jsem si vždycky poradil.

Panička ze mě byla na nervy, bála se, že mě něco přejede.

Po pár letech mně nechávala branku do zadní zahrady otevřenou. To bylo od ní velice hezké.

Poslední rok už nechává otevřenou i hlavní bránu, která je blíž k silnici. Odstranila plot a prý, děj se vůle boží.

Nedávno mě málem přejely dva kamiony. To jsem se lekl, strašně troubily a já jsem se nemohl ani hnout.

Přiletěla panička a zakryla si pusu rukama a pak mně chytla do náruče. Měla štěstí, že ji nepřejely.

Paničce strašně bušilo srdce.

Doma mám spoustu křesel, pohovek a ještě postel páníčků v noci.

Páníčkové koupili před zimou velkou sedačku. Už jsem se bál. že z ní neuvidím z okna.

Dobře to dopadlo, vidím na obě strany do vesnice, mám přehled z opěradla o všem, co se venku děje.

Moje oblíbené křeslo blízko kamen.

Panička na křeslo dala teplou larisku, prý abych potah nezašpinil.

To je blaho. Až se pěkně opeču, jak říká panička, skočím do křesla.

A představte si, ona vyvalila oči, když jsem jsem zahrabal pod larisku a udělal jsem si z ní domeček.

Prý jsem obalený prachem. No nevím, jak by k tomu došlo, když ona tady pořád lítá s mokrým hadrem a kbelíkem

a utírá podlahu okolo krbu. Hm, asi to dělá špatně.

Dnes celý den panička uklízela.

Dobře ví, že nemám rád to řvoucí zvíře, co žere drobky.

Hovím si na pohovce a najednou se ke mně to zvíře přiblížilo.

Utekl jsem na do bezpečné vzdálenosti a bedlivě jsem pozoroval paničku při práci.

Dlouhou dobu luxovala pohovku ( pozn. paničky - skoro dvě hodiny ) a neustále říkala - panečku, panečku, pane jo...

Pěkně si při tom zacvičila - shyby, kleky nebo odpočívala v sedě, ale pořád rejdila tím hadem ze zvířete nebo

prstama sbírala z potahu chlupy.

Často se na mě jakoby vyčítavě podívala.

To se teda divím, ať se podívá na sebe, černé kalhoty a triko má plné chlupů.

Vypadá hrozně. Možná mně závidí můj kožíšek a tak si nechává narůst chlupy.

Ale řeknu vám, že Astička byla hezčí.

Tak co, už je hotovo ?

Rád paničce pomáhám, šli jsme převlékat postele.

Peřiny krásně voněly a byly tak heboučké a byl jsem hodně unaven.

Pak vybírala popel a s popelníkem šla na kompost a já jsem šokovně prolezl pootevřenými dveřmi

a běžel jsem navštívit mé přítelkyně.

Ani jsme si nepopovídali a slyším: Jonášku domů, Jonýýýý, k noze!

Přiběhnul jsem rychle a mával na paničku radostně ocáskem.

Mám ji moc rád - i páníčka.

Oni mě mají také moc rádi, ale teď se panička trochu zlobila, že jsem si nevzal obleček.

Prý mrzne a budu nemocný.

Mně se venku moc líbí. Mám sníh moc rád.

Haf, haf, zdravím Čika, Bobeška, Bobíčka, Peginku, Sárinky, Agoška a všechny ostatní.

Vím o vás všechno, panička mně vždycky ukáže na obrázku nebo přečte, co děláte.

Haha, haf, někdy se moc nasměju.

Rozmýšlím se, jestli mám pozdravovat kočičky, když se jich bojím.

Ale jo, ať se mají taky dobře.

jonášek