Hradišťský hřbitov

Možná se budete divit, ale já miluju hřbitovy.

Cítím tam klid, smíření a ztišení duše.

Čtu si náhrobky, dívám se na fotografie a obdivuji úpravy hrobů.

Přemýšlím nad nimi, kdo byli ti lidé, co dělali, zda-li měli šťastný život

nebo byl naplněný spoustou bolesti a utrpení.

Představuji si je při práci, v zahradě, muže nadhazujícího dítě nad hlavou,

maminku chovající děťátko, dítě objímající babičku, šťastnou studentku....

Také vážené lékaře, soudce, učitele, továrníky...

Nejraději mám náš hřbitov v Mařatském kopcci.

Ráda tam i zpět chodím pěšky a hlavou mi pomalu plují myšlenky na naše odejité milé.

Hřbitov je pečlivě upravován a hřbitovní správa na to bedlivě dohlíží.

Asi před 25 roky mě šokovalo, jaké nastaly změny.

Břízy byly zkáceny a nasazeny tůje, jakoby si zemřelí nezasloužili malebnou přírodu.

Tůje vypadají smutně a i na příbuzné zemřelých působí stísněně.

Proto oživují hroby barevnými květinami a dekoracemi.

Mám ráda přírodní zklidňující úpravu hrobu,

aby mě nic nerušilo v rozjímání a vzpomínání.

Také byly vydlážděné všechny cestičky.

Bez stromů a s betonovými cestami mně připadá hřbitov jako parkoviště.

Naštěstí je od našeho hrobu je nádherný výhled na buchlovské hory.

Vidíte hrad Buchlov ?

Byla špatná viditelnost, jinak byla vidět trochu níže ještě kaple Barborka.

Ale jo, rýsuje se tam napravo od Buchlova asi 4 - 5 cm níže.

Věříte, že jsem ty dráty neviděla, až teď na fografii.

Vzadu u pomníku už krušpánka nejsou, sežraly je nějaké housenky.

Bylo tomu tak skoro po celém hřbitově.

Náše hrobka.

Začalo se mračit.

V tomto okamžiku se mně zastavilo srdce.

Povídala jsem si s dědou a řekla jsem mu, dědo, slyšíš mě, jestli jo, tak mně dej znamení, prosím.

A po slově prosím se otevřelo nebe a ozářilo mě prudkým světlem slunce.

Existuje spojení duší, které jsme milovali, věřím tomu.

Měla jsem už hodně znamení v tu pravou chvíli...

ve snu, v podobě peříček, zazpíval ptáček.....

dáša