Mohu za to já a....

jen já !

Pracuji , jako všichni zahradníci, hodiny a hodiny každý den na zahradě.

Jde mi to pomaleji, než si přestavuji.

Seju, sázím, přesaďuji, hnojím, vápním a hlavně pleju.

S pěťourem a mechem potupně prohrávám.

Letos roste nadměrné množství stálých nájemníků našeho trávníku i záhonů.

Obrovské bršlice kozí nohy, vlaštovičníky, pampelišky.

Pampelišky mám moc ráda, ale letos překonávají samy sebe -

Vysoké kolem 70 - 80 cm a listy jako plachty dlouhé až 30 cm.

Miluju přírodní venkovskou zahradu, ale čeho je moc....

Manžel mně říkal, že je dobře, že jsi tu celý týden a stačí 2 hodinky denně a

budeš mít krásnou zahradu.

Ze dvou hodin vzrostl čas strávený prací na zahradě na 8 hodin.

A to nestačí !!!

Podívám se kolem sebe a vidím tu hrůzu nedodělků - např. suché větve na stromech.

Kam jsem dosáhla, tam jsem je olámala.

Stydím se a nelíbí se mně tak zanedbané stromy.

Keře ( vysoké 3 m ) jsem probrala, odsranila výrůstky kolem kmenů,

ovšem na nálety vysoké asi 6 m jsem neměla sílu.

Odřezala jsem postranní větve a očekávala, že holý stromek manžel uřeže.

V pátek jsem šla sázet ke konstrukci pnoucí fazole.

Uprostřed dvora jsem si uvědomila, že jsem si nevzala brýle.

Řekla jsem si, však jen zaseju fazole, to je raz dva.

Cestou jsem ovšem trhala plevel, který jsem zahlédla.

Asi po třech hodinách jsem se dostala k fazolím.

Všimla jsem si, že nad jahodami se sklání dlouhé větve kočiček a náletů.

Běžela jsem pro velké nůžky, že větve zkrátím.

Vše šlo hladce, zbyla poslední větev, která zakrývala jahody ve velikosti velkého slunečníku.

Větev jsem přišlápla, ostříhala vedlejší větve a tu nejsilnější se snažila přestřihnout.

Byla však tlustá a nestačila mně na ni síla.

Tak já BLBEC jsem ji ustřihla ve výši mých ramen a větev se vymrštila a

já jsem ucítila strašnou bolest oka a nadočnice.

Držela jsem si oko, zůstala ochromeně stát, dostala jsem šok a

ve stoje bez pohybu jsem strašně brečela, co jsem to udělala.

Pak jsem se sesula na zem do sedu, pořád s okem v dlani, s brekotem a zoufalstvím.

Ne z té strašné bolesti, ale nad strachem, že se mně roztrhá sítnice jako v pravém oku.

Po prodělaných zánětech od dětství mám i v levém oku sítnici velmi chatrnou.

Otevřela jsem oči a viděla černě.

Ve zraněném oku se mně zakalil sklivec.

Byla jsem u mojí oční lékařky, která zná můj stav očí už přes 30 let.

Vyšetření trvalo tři hodiny, mnohokrát mně rozkapávali oči, aby vůbec přes zákaly našli nějakou skulinku a viděli sítnici.

Paní doktorka byla stejně nešťastná jako já.

Pokud to bude dobré, zákaly vstřebávají tak 20 let ( mám s tím zkušenosti ),

protože ve sklivci nejsou cévy, které by vstřebávání urychlily.

Výron krve v očnim důlku je však nevyzpytatelný, může oko poškodit.

Nesmím dělat vůbec nic.

Jak jsem brečela, tak jsem slibovala, že už oči nebudu namáhat, ani na zahradě.

Jen ať neoslepnu.

Pak na mě přišla velká zimnice.

Jsem pořád v šoku, nemluvím, nemám žádnou mimiku kvůli bolestem obou očí.

A cítím se po celém těle jako při chřipce - bolí mně celé tělo.

Absolutně jsem bez nálady.

A to jsme měli naplánováno, že pojedeme na Slovácko a já tam zůstanu nějaký čas.

Od Vánoc jsem se těšila.

Dávejte na sebe pozor, nebezpečí číhá všude.

Děkuji vám za vaše komentáře.

Dáša

Dnes jsem vyfotila tu nebezpečnou větev - je ještě vysoká tak 4 m.

( Dříve jsem na to místo nemohla jít, protože jsem se třásla a podlamovaly se mně nohy. )