Včera

Den vždy začínám kávou a něčím sladkým.

Naplánovala jsem si spoustu úkolů.

Probrala jsem léky, mastičky a kapky do očí v šuplíku a v ledničce a

také v hranatém koši, který manžel přivezl v pátek.

Prošlé léky jsem vyndala z obalů, a ty hodila do pytle určené pro tříděný papír.

Prošlé léčivo odevzdám v lékárně.

Pořád ještě nemáme na vesnici vše přestěhováno z města.

Někdy si říkám, že už stejně nevím, co tam ještě zůstalo,

nejraději bych vše, kromě knih a obrazů, odvezla do sběru.

Už jsem tak laxní, že jsem mladým řekla, ať pohovku odvezou do sběrného dvora.

Sem se už opravdu nevleze.

Mám ale těžké srdce, protože tu modrou pohovku jsem milovala, byla velice pohodlná a

potah se mně moc líbil. Nakonec po velkém dohadování jsme koupili novou do rohu,

aby si manžel mohl natáhnout nohy.

V obchodě jsme se do pohovky zabořili a byla to paráda.

Vyrobili pohovku novou a ta má dodnes pořád vyboulen sezení.

Vůbec se na ní nedá spát. Trpí záda.

Vyřadila jsem hromady oblečení ( i nového, které mi je velké či malé ) a

napytlovala. Myslela jsem si, že pytle přenesu přes silnici a kousek do kontejneru

na šatstvo, boty, textil. Ovšem pytle jsou tak těžké, že je neodtáhnu ani po zemi.

Nejsou lidi. Pozítří se stavím u sousedů, jestli nevlastní nějakou kárku

( i malá by mně stačila, klidně pojedu i vícekrát).

Šla jsem na nákup a pokec do obchodu a na pilu, abych zaplatila za dovezené dřevo.

Kluci nám vjedou do dvora, vysypou kontejner, zavřou bránu a já,když pouštím ráno

Jonáška a Mášenku z domu, jen koukám, dřevo je tady.

Očekávala jsem z předpovědi počasí, že bude teplo.

Prdlajs. Studený vichr mě málem porazil a rozbolely mě uši.

Přesto jsem se rozhodla, že zvládnu hodinku rychlé chůze.

Vracím se k nám a vidím za plotem loveckého pejska - fenku.

Ztratila náhle v jednom roce paničku a pak pánečka - myslivce.

Fenka je velmi stará, ale vnnoučata ji jezdí venčit.

Už to mně vadilo, že chudinka zůstala v baráku úplně sama.

Šla jsem ji pohladit a hrůzou a se slzami jsem se málem zalkla.

Viděla jsem opravdu strašně zanedbanou starou fenku, hubenou jak lunt,

hřbet měla špičatý a olysaný, byly vidět páteř, a všechny dlouhé chlupy byly slepené

v pichlavých tvrdých chuchvalcích. Neměla ani jedno malinkaté místečko,

kde bych ji mohla hladit. Prostrčila jsem ruku a snažila jsem se ji hladit po hlavě a blízko čumáčku.

Brečela jsem a mluvila jsem na ni.Pohlédla se na mě, a to mě srazilo na kolena, byla slepá.

Vrtěla svým malým ocáskem a já jsem brečela.

Jonášek i Mášenka ke mně přiběhli a olizovali mě - Jonášek slzy a Mášenka ruku.

Moji miláčci, zlatíčka a mazlíčci.

Manžel mně důrazně řekl, že se do toho, nemám plést.

Že má hodné páničky, kteří ji jezdí pustit na zahradu a dát jí najíst.

Že ji taky mohli nechat utratit.

Mám těžké srdce.

Srdečně vás zdraví

dáša

a

Jonášek

a

Mášenka

P.S. Já už jsem zapomněla, jak jsem upravovala fotky a jak je umístit do článku!